

Seděl jsem na židli a díval se zasněně z okna, za omšelou záclonou s květovaným vzorem se v poledním slunci poklidně pásla ryzá klisna. May, tak se jmenovala, zdobil ji jediný něžný kvítek uprostřed čela, zbytek srsti zářil medovou zlatou a v konečcích žíní přecházel do nugátu. Mám ji moc rád, dělá mi radost takhle na ni koukat. Přestože se za ní smím vypravit jen zřídka, v době kdy není nikdo v dohledu, každou chvilku s ní si užiju naplno a věřím že ona také. Dnes moje matka, postarší,ale silná a arogantní žena,před kterou snad i medvědi utíkali, odešla brzy ráno. Večer se vrátí, pomyslel jsem si, ale je teprve něco po poledni, času mám dost. Zvedl jsem se od stolu a přešel přes kuchyň ke vchodovým dveřím. Otevřel jsem je, venku žhnulo silné polední slunce, muselo být snad 40 stupňů. Nazul jsem si ošoupané tenisky a opatrně se doplížil ke stáji. Malá dřevěná stavba na dvorku, pečlivě udržovaná, byla ve stínu starého dubu, takže poskytovala příjemný stín. May však byla venku na pastvině,tam kde není ani jediný strom, a já věděl že ji musím odvést pryč. Vrata stáje se s tichým vrzáním otevřela. Dýchnul na mě příjemný chlad, prošel jsem uličkou mezi jednotlivými stáními až k poslednímu, na něm visela stará ošoupaná cedulka. Bylo na ní vyvedeno ozdobným písmem jméno May, máma ji kdysi dostala i s klisnou ke dvacátým narozeninám jako hříbě, to ji ještě měla ráda. Pak se s ní táta rozvedl a ona propadla pití, začala se ke klisně chovat hrubě, May si to nezasloužila, ale trpělivě to snášela. Já jsem dostal zákaz se s klisnou stýkat, dává mi za vinu její nervózní a ustrašené chování, kterým velmi sebejistá plnokrevná klisna nikdy netrpěla. Sňal jsem starou špinavou ohlávku s vodítkem z háčku a odebral jsem se zaprášenou uličkou zpátky ven. Na stoličce před stájí vysely čerstvě ošetřené uzdečky a sedlo, jediné věci, o které se matka skutečně starala, přidal jsem k nim mírně omšelou, kdysi asi modrou dečku a zmizel za rohem stájí. Rozpálená suchá tráva mě škrábala do nohou, slunce mi pálilo do čela a téměř mě oslepovalo, May si jemně uškubla další trs trávy a otočila svou nádhernou ušlechtilou hlavou ke mně, zaržála na pozdrav. Vzhlédl jsem a usmál se, její nádherná hříva v barvě lískového ořechu se zavlnila jak prudce zvedla hlavu. Dala se svižným klusem k bráně, sedl jsem si do trávy a čekal. V mžiku byla tu, jemně do mě strčila měkkým nosem 'Však už jdu..' řekl jsem a vstal.
Klisna klidně kráčela vedle mě a já přemítal kam půjdeme tentokrát, louky v těchto teplotách příliš příjemné prostředí pro vyjížďku nepředstavovaly ,,Možná že se dám k hájovně a pak půjdeme dolů k řece, co říkáš May?'' klisna pohodila hlavou, zřejmě kvůli obtěžujícímu hmyzu,ale já to vzal jako souhlas. Konec konců, kam bychom jinak šli. U stájí jsem klisnu musel otřít mokrým hadříkem, byla úplně zpocená. Láskyplně do mě šťouchala a když se mi konečně podařilo zapnout podbřišník, naklonila se a olízla mi tvář ,,May!'' vyjekl jsem překvapeně, pak se zasmál a přitulil se k ní. Nechápu jak se k ní může máma chovat tak hrubě, vždyť je to nejmilejší kůň s největším milujícím srdcem široko daleko, a miluje jeho, to věděl jistě. Spustil třmeny a vyšvihl se do sedla, tak hurá k řece než se matka vrátí. Obrátil klisnu a vyjeli ze dvora svižným krokem, na May bylo znát že je jí horko, frkala a podrážděně házela hlavou ,,Klid holčičko, za chvíli se zchladíme" pohladil jsem ji a snažil se ji uklidnit. Vyšli jsme kolem nízkých domků na pěšinu, obloha byla čistá, nikde ani mráček, a taky nikde ani noha, občas jsem míval podezření, že žijeme ve vesnici sami, ostatní obyvatelé jen zřídka vycházejí ze svých obydlí. Došli jsme, nebo spíše doplazili jsme se, k lesu. Stromy nám poskytly příjemný chladný stín a kobylka náhle ožila. Nenechal jsem ji ale zrychlit, nechtěl jsem, aby byla přehřátá, až půjde do vody. Zpoza vysokých dubů vykukovala malá dřevěná stavba, hájenka, na řetězu u ní stál vysoký dobrman a sledoval nás ostřížím zrakem. Jeho nenávistný výraz dával vědět, že přátelit se určitě nechce. Ztuhlá čelist náhle povolila, aby odhalila řadu ostrých bělostných tesáků. Pes vydal zprvu tiché, výhružně znějící zavrčení. Následně se dal do ostrého štěkotu, řinčení řetězů a řvoucí predátor byli na May příliš, vyplašeně uskočila a dala se do zběsilého cvalu přes kořeny. Suchá hlína jí odlétávala od kopyt a rozčilené frkání znělo celým lesem. Já se bál,aby nezakopla, nešla zastavit. Dál pádila přes keře a kličkovala mezi stromy, otěže jí vlály kolem nohou. Jenom jsem se držel ,,May! Proboha, May, zastav!" , klisna skutečně zpomalila, zprvu neznatelně, ale poté víc a víc, až úplně zastavila. Pohlédla na mě, jako by se chtěla omluvit. Pohladil jsem ji po krku a natáhl se pro otěže.
Zbytek cesty jsme ušli v klidném kroku a užívali si zpěvu ptáků a sluníčka, od kterého nás chránily vzrostlé duby. Došli jsme mezi ostrůvky křoví a v maličké mezeře mezi nimi proklouzli na malý palouček. Přímo před námi tekla řeka, nevelká, v těchhle vedrech spíše potok. Voda jemně šuměla přes kameny a ochlazovala okolní vzduch. Sesedl jsem z klisny a sundal jí sedlo, třímajíc v rukou propocené kožené otěže, vešel jsem do vody a užíval si chlad. May si to užívala také, když se dostatečně napila, začala divoce hrabat nohou a pak si do vody lehla. Omýval jsem ji vodou a ona vděčně funěla, prostě tam ležela a já jí poléval silný hřbet vodou a užívali jsme si to. Pohlédl jsem na hodinky a setřel z nich pár kapek, za chvíli budeme muset jít, zabralo nám to víc času než jsem čekal. Hodinky ukazovaly nemilosrdnou pravdu, bylo dvanáct hodin, neměl jistotu kam matka odjela a nechtěl být přistižen. Ještě pár chvil ji omýval a pak jemně potáhl za otěže,aby naznačil že se má zvednout . May se s nesouhlasným mručením postavila na nohy a odebrala se za mnou do větší hloubky. Plavali jsme a užívali si společné chvíle. Když vtom…





dokonalé <3