

.. Na břehu začal zvonit telefon, nechal jsem ho v mikině. Neochotně jsem přiměl kobylku vstát a vylezli jsme z vody. Otřel jsem si ruce do mikiny a podíval se na odřený displej staré nokie. Volala máma. Zachvátila mě panika, zastrčil jsem vyzvánějící telefon zpět do kapsy a rychle nasedlal překvapenou May. Klisna vycítila můj neklid, po nasednutí a pobídnutí do kroku téměř naklusala. Její nervní frkání se ozývalo celým lesem a odráželo se od vzrostlých kmenů, suchá hlína odlétávala od kopyt a z mokré srsti okapávaly blyštivé kapky vody. Nechal jsem ji běžet, skláněl jsem se a uhýbal před nízkými větvemi. Listí mě škrábalo do rukou, a v obličeji. Jemný dusot kopyt na měkkém vyschlém podkladu, příjemně svítící sluníčko a štěbetající ptáčci vysoko v korunách vytvářeli příjemnou atmosféru,která mi dodávala alespoň trochu potřebného optimismu. Třeba se matka chtěla jen ujistit že jsem nezapomněl na nic z toho co mi ráno řekla že mám udělat. Nebo mi chce přidělit něco dalšího, když byly brány našeho pozemku na dohled, zpomalil jsem klisnu do kroku, nechtěl jsem aby do stájí dorazila přehřátá. Sesedl jsem, do těžkého kovu brány se opíralo slunce a odráželo se s nesnesitelnou silou do mých očí, brána se s lehkým zavrzáním otevřela a my jsme prošli. U stájí jsem May uvázal a chystal se uvolnit jí podbřišník, strčila do mě hebkým nosem, nejprve jemně a láskyplně, poté silněji a rošťácky. Řinčení kovu a můj výkřik se rozlehly do okolí, May s pobaveným úšklebkem sledovala jak padám do vědra s vodou. Voda vyprskla a klisna uskočila, teď jsem se smál já.
Seděl jsem na židli a pozoroval May přes záclonu, stejné židli jako ráno, jen s tím rozdílem, že nyní bylo šest hodin odpoledne. Vstal jsem a jal se vytírat podlahu, jak mi matka ráno nařídila. Prkna praskala a v místech kde je již nepokrýval prach se nádherně leskla. Měl jsem pocit že u toho strávím půl dne. Matka se brzy vrátí, možná za hodinu, možná za dvě, možná déle. Nevěděl jsem s jistotou, kam jela. Moje matka nepracuje. Nemá žádné zaměstnání ani brigádu, vždycky jsme byli velmi bohatí. Občas zajela k přítelkyni do vedlejší vsi, to se nevracela dříve než ve čtyři odpoledne, nebo mohla jet nakupovat, to by jí zabralo celý den. Přemýšlel jsem co mohl znamenat ten telefonát, bál jsem se zavolat zpátky, vymluvím se že jsem u sebe neměl telefon, usoudil jsem. Odložil jsem hadr do kýblu a vyhlédl z okna, May se klidně popásala a její nádherná zlatavá srst se na slunci leskla, chtěl bych být s ní, ale není mi přáno. Tahle bezmoc mě drtí už celé měsíce, tak strašně moc chci, aby mi matka dovolila s ní být, ale to se nikdy nestane. Je příliš umíněná a když na to přijde, tvrdohlavá jak mezek a bezcitná jako kus šutru. Vztekle jsem mrštil hadrem do dřezu. Pustil jsem z kohoutku vodu a omyl si mokrýma rukama čelo, ten studený dotyk byl celkem příjemný. Usušil jsem si ruce do ušmudlané kostkované utěrky visící na troubě a začal hledat jar. Vzal jsem do ruky houbičku, pečlivě ji umyl a polil ji jarem. Příjemná vůně čisticího prostředku a chladná voda mísící se s pěnou mezi prsty mi trochu zvedla náladu, bylo to uklidňující. Začal jsem s mytím nádobí, prací, která se zdá být naprosto nudná, avšak je to skvělá činnost k přemýšlení. Člověk nad tím nemusí myslet a může se utápět ve světě vlastních fantazií. Ty moje byly s May, představoval jsem si, jak se proháníme po loukách, po lesích, jak spolu plaveme v řece a chladná voda cáká všude kolem. Mayiny nugátové žíně, které se po navlhčení barvily do tónů pendreku. Mayiny krásné ořechové oči, rád se do nich dívám, když se na mě láskyplně upírají. Ty oči, které volají o pomoc, které zoufale křičí po spravedlnosti. Nechtěl jsem na to myslet, proti matce nic nezmůžu. Jenom mi nesmí vzít May, jenom to ne. Položil jsem talíř do odkapávače, podíval se na klisnu, ostražitě zvedla svou nádhernou ušlechtilou hlavu, nedívala se na mě, dívala se opačným směrem, zaslechl jsem lehké vrznutí staré brány. Podíval jsem se na velké starožitné hodiny v kuchyni, půl sedmé, tak brzy? Rychle jsem se snažil domýt nádobí, houba sjížděla po hladkém porcelánu a proudy pěny mi sjížděly po rukou, přistihl jsem se, že mám strach. Zaslechl jsem hlasité skřípání štěrku před domem, srdce mi bilo na poplach. Dveře se rozrazily a v nich stála, Judith Frenchová, moje matka. Odvážil jsem se otočit a pohlédnout na ni, v rukou třímala plné tašky a neměla zrovna milý výraz ,, Danieli?" ….





Krásné!! Kdy bude další?? :D